Tak už nám ten rok zase nějak utekl a před námi je oblíbená Tajná Dospělácká Výprava, v pořadí už neskutečně devatenáctá. Copak nám asi vedoucí, bratr Starosta, připravil? Obdrželi jsme pěkné, zajímavé pozvánky, ze kterých jsme ovšem nebyli moudří. Jako podmajz tam byla mapa severních Čech i důležité údaje (malý krámek se tam najde) a pak shluk jmen, který nám smysl nedáva ani jako přesmyčka. Co se budeme trápit, necháme to na Akelovi. A skutečně, tento notorický luštitel zapojil své mozkové závity i moderní techniku a už to věděl. Věděl, ale neprozradil. A jak to tedy vlastně všechno bylo?
Den první – čtvrtek
Na nádraží v Sokolově (sraz ve 14.15 hod.) se schází osm statečných: Starosta, Klausová, Zuzka, Mechy, Václav, Vlasta, Běhy a Fanda. VIP APJ uhání s Belinkou ve svém autě místo, které vyluštil. Chvíli nás napadá něco jako: „Co kdyby to vyluštil špatně?“, ale fakt, že u sebe má spacáky Cupalíků a Mecháčků, nás připravil o potěšení. Náladu máme výbornou, tu nám přihlouplé horoskopy z tradičního Blesku nezkazily. Starosta kupuje jízdenky a za chvíli je tu vlak drak. Vlasta, která si moc přála, aby se jelo do severních Čech (kde trávívala nejkrásnější prázdniny), volá: „Hurá, jedeme nahoru!“ a myslí tím, že sever se na mapě vždy nachází nahoře. To ovšem těžce snáší Mechy a polemizuje po celou výpravu s tím, že Ohře přece neteče nahoru.
Ve vlaku máme pro sebe celé kupé a je nám fajn. Vedoucí Starosta jde urychleně hledat pana průvodčího (to je nutná činnost každého vedoucího výpravy), aby ho před námi varoval. Dobře udělal, průvodčí se usmíval a nic neprozradil. Zuzka otvírá tajemnou krabici, kterou do teď nedala z ruky a my strneme. Je plná uřezaných prstíčků, do detailu vyvedených a říká: „Berte si!“. Dochází nám, že je to pečivo a je to dárek na cestu od Ventila a jeho přítelkyně. Ale byly nejen věrně zpodobené (účinek umocňovala červená marmeláda), ale i velmi dobré. Nabízeli jsme i průvodčímu, smál se, ale nevzal si, je prý otylý (no, to byl). Už se těšíme na luštění, Starosta rozdává žluté lístečky s otázkami. Všichni máme stejné a tak na dotaz – „Kam určitě nejedeme?“ – odpovídáme všichni správně: „Ke Kolínu.“. Pak se ale odpovědi liší, i když si dost pomáháme, první byla Vlasta – jedeme do Turnova! Dostáváme ručně malovaná candátka s hradem Trosky – paráda. Tak se všichni těšíme a vláček nás unáší až do Ústí nad Labem, kde máme 3 minuty na přestup. To zvládáme s přehledem a pokračujeme dál na Bakov, kde muži mizí v nádražní hospůdce a ženy jsou těch 50 minut na vzduchu a povídají si. Je už tma a tak se nemůžeme kochat ani v lokálce do Turnova.
V Turnově na nás nikdo nečeká, ale Starosta má instrukce a na boudě, kde budeme bydlet, by mě už být Akela. Jdeme městem a tápeme, ptáme se a bloudíme, dokonce i Policie nám pomáhá, kudy jít. Z toho si nejvíc pamatuju tíhu krosny, řeku Jizeru a nakonec, paráda, vcházíme do areálu skautů. Je to pěkné místo na břehu říčky, krásné stromy a několik kluboven. Naše srdce poskočí, už si v duchu vybíráme místnosti, ale ouvej, Akela vychází z té úplně nejmenší boudičky. Z bližšího pohledu je vidět, že všechno je v rekonstrukci, všude se povalují stavební prvky, umývárna žen nemá dveře a jiné lahůdky. Vcházíme do minipředsíňky plné krámů, kde se snažíme přezout, už jsme v místnosti s kamny a velkým stolem s lavicí a židlemi. Tady v příštích dnech bude spát devět lidí a pes. Neuvěřitelná představa, v tu chvíli ale nevíme, jak hodně se nám tu bude líbit a že všechny těžkosti, nepohodlí ani nebudeme vnímat a budeme moc spokojení. Akela zabral místo v rohu na stupínku, muži usoudili, že budou na podlaze a na stupínek si lehnou ženy. To bylo od nich moc fajn. Ustlali jsme si, vybalili, sesedli se kolem stolu a pojedli zásoby. Běhy už všechno snědl ve vlaku a tak se s ním ostatní dělili, protože někteří, jak je zvykem, byli zásobeni jak na pobyt na severním pólu. Ženy, jako obvykle, začaly bouřit s hygienou a dožadovaly se vstupu na pánské záchody, společné pro všechny klubovny, protože tam aspoň byly dveře. Dosáhly svého, i když tekla jen studená voda, a pak doklopýtaly přes staveniště zpět a hurá do spacáčků. Dobrou noc, zítra nás čeká první vejšlap…
Den druhý – pátek
Budíček jako vždy obstarali důchodci (Zuzka, Vlasta a Mechy), ale nebylo to oceněno. Nicméně jsou už na to zvyklí. Po hygieně a bohaté snídani (neboť tato výprava jako vždycky hladem nezahyne), jsme spakovali malé batohy a hurá na zastávku vlaku. Cestou někteří navštívili Penny market a doplnili zásoby. Na zastávce vlaku (bez obsluhy) natírali mladí lidé zelenou barvou dveře a pruhy na zdi a šlo jim to pěkně od ruky. Přesto na naše přání natřít také Belinku na zeleno reagovali pouze s úsměvem. Přijel vlak drak a my i ostatní cestující, kterých povážlivě přibylo, jsme nastoupili do dvou vagonků. Průvodčí se po celou cestu (nebyla dlouhá) nekonal, a tak jsme museli jet bez lístků.
Venku jsme obdivovali krajinu v lehkém mlžném oparu, nedaleko dominovala krásná silueta hradu Trosek. Ale tam jsme namířeno neměli, cíl byl hrad Hrubá Skála a Valdštejn. Naše důvěra v bratra Starostu byla bezbřehá, vše nasvědčovalo, že ví, koho vede. Silnička ubíhala mírně do kopce pěknou krajinou, půvabnými vesnicemi s útulnými roubenkami, bylo na co koukat. Hodně nás zaujala historická budova radnice s věží a sklípkem na velké panské zahradě – jak praktické… Pak silnice začala stoupat lesem plným skal a brzy se objevilo parkoviště, kiosky s občerstvením (u jednoho jsme spočinuli), hotel a sám hrad Hrubá skála. Po lehkém osvěžení jsme šli obhlédnout hrad. Vypadal nadějně, ale dostali jsme se přes most (kde byly zajímavé barokní sochy), s hlubokým hradním příkopem, pouze na nádvoří. Tady byl krásný výhled na skalní masivy, jinak se vše, co bychom mohli vidět, ztrácelo v jemné mlze. Hrad sám se podobal více zámku (natáčel se tu prý film Princ Bajaja) a není přístupný, neboť je to hotel s nóbl restaurací. Cestou zpět nás zaujalo, že hradní příkop byl zarostlý mohutnými stromy, na kterých byl nainstalován lanový svět podobný našemu habartovskému. Jen nevím, kdo má odvahu se nad tou hloubkou houpat na lanech.
Z parkoviště jsme zahnuli vpravo a brzy se ponořili do skalní soutěsky mezi bizarní útvary, které dokáže vykouzlit jenom pískovec. Sestupovali jsme dost často po kamenných schodech, až jsme došli k úzké průrvě, jak to bývá mezi vysokými skalními masivy, jinudy to nešlo. Měli jsme co dělat, už jen vejít se do chodby bylo umění, ale zvládli jsme to. Po prodrání touto depresivní, asi tak desetimetrovou stezkou, jsme se mohli kochat skalním městem hluboké soutěsky. Před lety tudy šly naše děti na velikonoční výpravě, a tak jsme na ně vzpomínali. Belinka částečně poctivě ťapala a částečně se poctivě nesla. Došli jsme až k Myší díře (chodba vedoucí mohutnou skalou nahoru k silnici), kudy šly kdysi naše děti. Tam jsme ale namířeno neměli. Proti nám se do kopce pachtili turisté. Vlastu zaujal pán, který s námahou „vezl“ kočárek s vnoučkem do kopce a snažil se dostihnout rodinku, která už byla nahoře. Vlasta ho upozornila, že ve skalní chodbě s kočárkem určitě neprojede. Asi moc nevěřil, protože jsme ho, bezradného, zastihli, když jsme se vraceli zpět – kočárek byl o dost širší než sklaní chodba. Už se chudák chtěl vracet dolů, aby se pokusil o obchvat, když Klausová řekla: „Roberte to a my vám pomůžeme.“. To se stalo a tak bylo možno vidět husí pochod, jehož každý účastník nesl část kočárku (já jsem měla kšíry děťátka), kola, tašky, fusak a dědeček nesl vnoučka. Chodbou jsme prolezli k údivu rodiny, pomalu poznávající svůj majetek i ztraceného dědu s vnoučkem. Na silnici se kočárek bleskově složil, vnouček ve fusaku se křenil a rodina děkovala za vítanou pomoc.
Spokojeně jsme tedy pokračovali v cestě po hřebenu směrem k Vyhlídce na hrad a dívali se na skály seshora. Vyhlídka nezklamala, až na ty schody, bez těch to zřejmě nejde, malinko nám začaly vadit. Cestou zpět jsme hledali žlutou stezku vedoucí na hrad Valdštejn.Tu jsme našli a s důvěrou se po ní pustili. Vypadala pěkně, nezáludně, celkem mírné stoupání nebo rovinka. Borovice voněly i nedaleké jezírko probleskovalo, ale tam jsme bohužel nemohli, už jsme se dost zdrželi. Tak jsme došli do dalšího skalního města, jmenovalo se to nějak jako Kapela, prostě skály připomínaly průvod muzikantů. Jo, fajn, ale na dohled bylo něco, co nám mírně vyrazilo dech – dlouhé, předlouhé železné schody vedoucí vzhůru dalším skaním masivem, no nazdar. Začínali jsme už nějak cítit únavu, přestávka nebyla povolena. Namáhavě, ale s důvěrou, že to už bude poslední stoupání (přece ten kopec už vyšší není), jsme schody zdolali, abychom na malém skalním plácku zjistili, že úzkou průrvou mezi masivy vedou prudce dolů do hlubokého lesního údolí. Při sestupu, krkolomném a příkrém, neboť schody se proměnily zase v pískovcové a našimi předky značně prošlapané, jsme viděli, že na konci sestupu následuje hodně dlouhý výstup do nitra skal. Tohle ani Starosta nečekal, nevěřícně studoval mapu a hledal vrstevnice. Ty tam vůbec nebyly, jen nějaké tečky. Takhle se klamou turisti. Schodů neustále přibývalo, časem už bylo jedno, zde jdou nahoru nebo dolů – skalní bůžkové jakoby se vyžívali v tom, klást nám neustále nové překážky, hlavně, když už jsme doufali, že je to poslední stoupačka. Byli jsme hodně unaveni, přestávali jsme vnímat krásu barevného listí stromů a taky skalní pohádku. Belinka se už jenom nesla, ale pak přece jen přišlo vysvobození. Nastala strmá velestoupačka po železných kvalitních schodech (už jsme je nemohli ani vidět, i kdyby byly ze zlata), a po ní, když už jsme nevěřili v záchranu, už jen cesta lesem vedoucí k občerstvovací stanici u hradu Valdštejn. To byla radost, posilnili jsme se, každý podle své chuti a Mechy zde ztratil památnou placatici, na což přišel ale až večer.
Na Valdštejn se šlo taky po mostě zdobeném sochami a milá mladá kastelánka u brány nás dlouho pozorovala a pak se zeptala Vlasty na cancátko, co že to značí. Vlasta jí ochotně vysvětlila, kdo jsme a způsob, jakým jezdíme na výpravy a to se dívce velice líbilo. Na nádvoří jsme se fotili v dřevěné stěně, k tomu účelu postavené – skautská recese nescházela a šli jsme do hradu. Tam nás hodný průvodce usadil do historických židlí a velice poutavě nás seznámil s historií hradu a rodů v něm. Dozvěděli jsme se, že sám Albrecht z Valdštejna tu nikdy nebyl, narodil se, když jeho předkové o hrad přišli. V sále, kde jsme seděli, visely krásné portréty šlechticů a šlechtičen, z nichž ta nejhezčí vytvořila působivé akvarely, které byly k vidění v malém salonku. Jinak z hradu moc nezbylo, zbytek původního jsme také navštívili. Ten byl mírně děsivý, vězení v podzemí působilo sklíčeně a jinak toho moc nezbylo. Ale co stojí za zmínku: Akela s Belinkou sestoupil do malé baštičky, kde prý byly nějaké listiny, ale vylezl značně zaražen. Belinka, ač ohromně dobře snášející výpravu, se dole rozklepala a začala kňučet, takže i Akela znejistěl a raději baštičku opustil. Pochopitelně už nás přešla chuť studovat hradní dokumenty.
Cesta z hradu vedla už jenom dolů a to bylo, i když nohy bolely, vítané. Prošli jsme kolem vily, kde na otevřené zahradě byly nádherné dřevěné skulptury, celá galerie mužů a žen moderně zpracovaných. Škoda, že se už šeřilo a moc jsme to nemohli prohlédnout. Vím jen, že se to jmenovalo „Cesta k moudrosti“. Tak jsme došli do Turnova, minuli zastávku vlaku a u Penny marketu chtěla Klausová a Vlasta skočit pro dva rohlíky. Není třeba rozmazávat, že to bylo trochu víc a že tyto dvě sestry vzpomněly svých bratrů, čekajících venku a nakoupily nějaké pohoštění navíc. To, co následovalo, když tyto obětavé sestry vylezly z marketu, obtěžkané taškami, nebylo bratrské přivítání – to byl řev divoké zvěře a ještě dlouho musely poslouchat poznámky na svou aktivitu. Nakonec jsme na boudu dorazili a po krátkém zkulturnění se společně vydali na večeři. To se v Turnově snadno řekne, ale nikde nic pořádného jsme neviděli, až jeden hodný mládenec nám doporučil restauraci „U Supa“. To byl zážitek. Restaurace, moc hezká, byla plná, až na jeden zadaný stůl (od půl osmé večer). Hodné servírky nás k němu pustily (bylo něco kolem šesté, tuším). Všichni do jednoho jsme zapomněli na únavu a i když nožičky pod stolem pořád bolely, výborné jídlo všechno přetrumflo. Dohodli jsme se a na zítřek, objednali stůl. Starosta vykládá jakousi zmatenou historii, že zítra ráno pojedeme taxíkem na Kozákov, ale moc tomu nevěříme.
Na boudě ženy spáchaly hygienu společně venku u dřezů, byly tak unavené, že jim bylo jedno, že tam nejsou nejen dveře, ale ani zdi, chvíli poseděly u stolu a pak šly do spacáků. Potom se bratři tak rozjuchali u karet, že ne a ne jít spát a tak sestrám nezbývalo, než usínat v rumrajchu a zpěvu. Každopádně teď nevím, jestli ty pantofle nám na trámy u stropu bratři pověsili hned první večer nebo tenhle. Ale udělali to. Nakonec dlouho v noci se také chlapi odebrali (nebo skutáleli) do spacáků a už jsme spali všichni.
Den třetí – sobota
Ráno vycházíme znovu k Penny marketu, za doprovodu nejapných poznámek o nakupování Vlasty a Klausové a světe, div se. Přijíždí skutečně dodávka – taxík. To se Starostovi fakt povedlo. Akela s Belinkou by se nevešli a tak jedou na Kozákov autem – a moc dobře udělali, jak se ukáže později. My se nádherně vezeme krásnou, lehce zamlženou krajinou až nahoru na památný Kozákov. Tam už je Akela s Belinkou a vidíme, že mlha nějak zhoustla, takže výhled do Českého ráje se nekoná. Přesto jako správní blázni lezeme na moderní kovovou rozhlednu, paní v pokladně si asi něco myslí. Tolik lidí, kteří by si koupili lístky, aby nic neviděli, jistě ještě nezažila. Na rozhledně jsme nejen jako v mlíce, ale taky fouká studený vítr, nehledě na naše těžce zkoušené nohy – schodů je fakt mnoho. Chlapi si dobírají Vlastu, jestli vidí už konečně svůj milovaný Ještěd. Nevidí nikdo nic, ale dokázali jsme to. Nahoru nešla jen Zuzka, moc ji bolí koleno. U paní pokladní jsme si koupili kameny se znamením zvěrokruhů a jiné památky. No a vydáváme se na cestu dolů z Kozákova – cíl známe naleziště drahokamů ve Votrubcově lomu. Ale to ještě nevíme, že Kozákov je opravdu kouzelná hora. Cesta dolů je plná ostrých kamenů (obyčejných), což trápí všechny, ale nejvíc trpí Zuzka, ani hůlky jí moc nepomáhají. Přicházíme k Radostné studánce se soškou panenky Marie, a pak dolů lesem – stezka je hodně kamenitá. Najít žlutou značku se nedaří. Musíme se vrátit zase nahoru, což je dost únavné. Lezeme na oplocenou louku, na které se pase stádo krav a býků. To se nám pochopitelně nelíbí, Klausová má červenou bundu. No a chvíli před tím nás opustil vůdce Starosta s Václavem – nechali nás na pospas, zmizeli v bezpečném vysokém lese, prý jdou hledat cestu… Zatím býci při pohledu na nás podezřele zpozorněli. My taky, raději jsme chvátali starou travnatou cestou, která nás naváděla podle houštin k lesu, neustále sledováni. Připadali jsme si hrozně zranitelní a dobře nám nebylo. Cesta směřovala k plotu a když už jsme byli blízko, jeden z býků neustále nás pozorující, povstal a to urychlilo náš krok. Klausová byla raz dva za plotem a my ostatní hned za ní. To jsme si vydechli a kdo se to nevalí z lesa na cestu? Bratři Starosta a Václav se usmívají jako sluníčka a vůbec jim nevadí, že výprava byla v takovém nebezpečí. Však to také schytali. To mi připomíná jiného vedoucího, který nechal zoufale volající sestry Hanku a Vlastu, visící na skále pod hradem napospas jejich osudu. Byl to Akela a neposkytnutí pomoci komentoval slovy: „Jejich problém – měly mě poslechnout a tam tudy nechodit.“. A bylo to.
Cesta nás dovedla přes silnici do krásného starého statečku, kde bydlí pan Votrubec, jinak potomek starého selského rodu a majitel lomu s drahými kameny. Moc srdečně nás přivítal, provedl po svém muzeu, povykládal velmi zábavně něco o historii, opatřil nás nástroji a nasměroval k lomu. Byl to asi kilometr do mírného kopce a tam potom začal zlatokopecký ráj. Vlasta to ignorovala a raději si sedla, doprovázena Belinkou, na menší svačinu. Zato obzvlášť do mužů vjela dobyvatelská síla. Nebo mamon? Každý ťukal a hledal, všude bylo slyšet roztloukání hlušiny a občas i vítězný řev. Některé účastníky to brzy přestalo bavit, ale třeba Běhy, Václav a hlavně Fanda byli úspěšní. To podnítilo Klausovou, které se po pilné práci začalo také dařit. Po návratu do statku pan Votrubec zhodnotil všechny nálezy a Fandu pochválil. Václav některé kamínky dal Vlastě, která tak bez práce získala hezkou památku. No a nastalo loučení. Zuzku zlobilo koleno a tak se rozhodla, že pojede s Akelou autem. Akela sám ani netušil, jak dobrý nápad měl… My byli v pohodě, těšili jsme se na hezkou procházku do Turnova. Bylo krátce po poledni, mírně zataženo, těch 7 km zvládneme levou zadní a tak jsme se optimisticky rozloučili s panem Votrubcem a zamávali autíčku.
V dobré náladě jsme vyrazili, ze silnice jsme odbočili po pěkné cestě vzhůru mezi pastviny a domky k lesu, kde jak mapa ukazovala, měla být žlutá značka vedoucí do Turnova. Nějak to ale začalo drhnout, u prvního domku nás „přivítal“ hlučný štěkot velkého psa a podezíravě si nás měřící páníček. Uhnuli jsme směrem nahoru k vrcholu Kozákova a začalo to být namáhavé. Les byl ještě pořád daleko a tak někteří z nás (Běhy) si cestou natrhali ovoce, kterého bylo všude plno (jablíčka, švestky). Nikdo z okolních domků, roztroušených v kopci, si nás nevšímal a bratr Běhy nás podělil. Cesta stále stoupala a těžce jsme se blížili k místu, kde jsme cestou z Kozákova uhnuli na pastviny. To vyděsilo nejvíc Vlastu, která začala protestovat, ale nešlo to jinak, nikde ani náznak žluté značky a my ji museli najít. To pochopila i vyčerpaná Vlasta a poslední v řadě se namáhavě vlekla za ostatními. Nakonec přece jen jsme žlutou značku objevili a asi z poloviny památného kopce začali sestupovat lesem. Kamenitá stezka sice nebyla zrovna nejjemnější, ale hlavně už jdeme dolů. Ještě si prohlédneme Klokočské skály a bude to brnkačka – tak podobně jsme plánovali. Je asi tak poledne, času dost, v Turnově máme být „U Supa“ až v šest hodin. Prošli jsme soutěskou, kde bylo sem tam klouzající bláto a rádi jsme se dostali na silnici, která mezi kopečky vesele ubíhala po rovině – jaká úleva. Radost nám kalilo jen to, že zdejší osady nejsou označeny ukazateli, a tak jen obtížně jsme se orientovali. U jedné větší vesnice jsme dokonce její jméno uhodli podle hostince, který je nesl na štítě. Za jednou nenápadnou zatáčkou začala silnice zrádně stoupat a nepřestala s tím až na úpatí Klokočských skal. Tam byla vesnička (neoznačená), kde půvabné domky prorůstaly pískovce nebo chcete-li, zde domků byly vestavěny do skály – takové stavby přímo ve skále určitě žádný uragán neodnese – bylo to velmi zajímavé. Právě kolem jednoho takového domku vedla značka a úzký chodníček ve skále vytesaný nás zavedl přímo do lůna Klokočských skal.
Představte si fantastické pískovcové útvary v nádherném lese – to byla romantika. A tak, kochajíce se, kráčíme statečně dál. Je na co koukat a co fotit. Všude plno turistů, ukazatel před chvilkou oznamoval, že Turnov je 7 km, je asi jedna hodina a přes únavu se cítíme dobře. A tak se pouštíme po schůdcích vytesaných ve skále nahoru. Skály vytvářejí různé jeskyně a na jedné je dokonce skalní hrad. Jenže schodů přibývá a některým z nás se až nahoru do hradu šplhat nechce a tak chvilku odpočíváme. Schody vůbec začínají převládat a když jedny vystoupáme a lezeme dolů, vidíme před sebou další výstup. To, pochopitelně, po včerejšku nohám moc nesedí, ale statečně se plazíme dál. Na jednom srázném schodišti není ani zábradlí, takže se zoufale držíme úchytů, zapuštěných ve skále a díváme se do malé roklinky, před pádem nás chrání jen naše trénovaná těla. Přemýšlíme, jak by si tady poradila Zuzka s bolavým kolenem a Akela se svou závratí a s Belinkou… Situace stále stejná, vždy vylezeme, pokocháme se vyhlídkou na mírně zamlžený Kozákov (který je mimochodem pořád stejně blízko) a slézáme po schodech zase dolů, abychom při pohledu na další, ještě vyšší výstup, začali proklínat nevinně vyhlížející Starostovu mapu. Za tohle on jako vedoucí výpravy opravdu nemůže, sám začíná být nesvůj. Docházíme k názoru, že tyto skály by se místo Klokočské měly jmenovat Klopotné. Na jedné vysoké skále, kde jsme si dali malou přestávku, jsme zjistili, že způsobem nahoru dolů se pohybujeme už asi dvě hodiny. Bratr Běhy jako obvykle, měl ještě dost sil na zdolávání různých výstupků a nakukováním ze skal do hloubky nám nahnal hodně strachu a ta s tím raději přestal. Před dvěma hodinami jsme měli ještě jakýs takýs elán, ale teď se naše postupování změnilo: směrem nahoru do schodů po čtyřech a dolů při sestupu rozklepaně a s hrůzou v očích. Skály se nás nabažily a po další hodině nám připravily už jen sestup lesem, ale stál za to. Byly to, jak jinak, zase schody, ale každý měřil tak půl metru, takže po tom, co jsme prožili a přežili, jsme zase lezli po čtyřech, ale přidržovali jsme se vzadu. Těmito schody nás předkové je tvořící dostali a dorazili.
Po tomto lopotění se objevil vyděšená mladá paní, stojící u uzoučké průrvy (asi tak, že pes by prolezl) a říkala, že uvnitř je její manžel a děti, ale už dlouho. To na naše muže účinkovalo jako povzbuzující injekce, rázem odhodili únavu a vlezli dovnitř Museli se ovšem plazit po břiše několik metrů nízkou chodbičkou v písku a pak se prý objevila krásná jeskyně. Tam se kochal podzemní krásou se svými dětmi a s baterkou zmíněný manžel. Všechno dobře dopadlo, muži vylezli a lákali nás zbylé, abychom tam vlezli, ale nezdařilo se. Mnohem horší bylo naše zjištění u nejbližšího turistického ukazatele: Turnov 7 km! Takže jsme se plahočili po 1 km dlouhých Klokočských skalách skoro tři hodiny a ani o chlup se nepřiblížili svému cíli! To nám vzalo náladu, navíc už byly čtyři hodiny a tušíme, že do šesti „U Supa“ nebudeme. Dali jsme se do pochodu lesními cestami a pobyli ze zoufalství v hospůdce, která zde na unavené turisty čekala. Mírně jsme se občerstvili – našim bratrům učarovaly bujné vnady servírky a tak dalo trochu práce dostat muže zpátky na cestu, ale už mašírujeme lesem, pak přes vesničky a stále je Turnov hodně vzdálen. Jdeme fakt překvapivě rychle, to snad vidina božského jídla „U Supa“ v nás obnovila síly – musíme to stihnout, a tak valíme přes vesničky podle říčky a vše nasvědčuje tomu, že v dálce se v počínajícím šeru tyčí Turnov. Ještě je to ale dlouho trvá, než se od říčky vyšplháme kolem vilek do města. Překvapivě dobře se orientujeme a krátce po šesté jsme tu. Část nedočkavců uhání k „Supovi“, ale hodný Václav s Vlastou a Zuzkou, která byla „U Supa“, jdou do klubovny se před večeří umýt a převlíct. Večeře pro všechny „U Supa“ dopadla výborně, skoro všichni si dali něco jiného než včera, byla to neskutečná pohoda. Dobře se povídalo o tom, co jsme zažili (akorát nohy pod stolem bolely) a Zuzka s Akelou usoudili, že by to nevydrželi. V osm hodin jsme uvolnili stůl dalším objednaným zájemcům a odešli do klubovny. Večer pokračoval méně divoce, dokonce i chlapi se myli. Nikdy nezapomenem na obrázek sedícího Mechyho jak má nohy v lavóru. To neudělal ještě nikdy, taky ještě nikdy jsme tolik zabrat nedostali. Trochu se pobalíme a poznenáhlu jdeme spát, akorát Belinka, přikrmována Vlastou hodila šavličku a přidělala trochu práce. Vlastu to moc mrzelo a slíbila, že už nikdy nebude Belinku krmit.
Den čtvrtý – neděle
Ráno po probuzení a lehké snídani nastává tradiční frmol: balení, úklid a loučení. Ještě taky cesta na nádraží s bágly, kafíčka tamtéž – je nám trochu smutno, že už je zase po všem. Cestu a přestupování zvládáme dobře – zpět jedeme přes Liberec a Vlastě se splní přání vidět tak Ještěd, ten totiž byl po celou výpravu schován v mlze, ať jsme koukali odkudkoliv. Vláček ujíždí čím dál víc známou krajinou. Cestu nám krátí jako vždy lehké pospávání a také dedukce o další výpravě, tu má totiž Akela. A tak přemýšlíme, jak bude řešit instrukce účastníkům, když na výpravy jezdí autem. Různými variantami (ať už dálkovým ovládáním nebo jízdou podle kolejí) jsme se zabavili a už nás vítá Sokolov. Tady se s lehkou nostalgií a pocitem, že něco pěkného zase končí, loučíme, a rozjíždíme se auty ke svým domovům. Bylo to i přes nadlidskou námahu velice krásné putování, to se Starostovi povedlo.
A poučení: nikdy úplně nevěř turistickým mapám… Za rok se tedy máme svěřit do rukou bratru Akelovi, ale jsme zocelení Klokočskými skalami….tak snad to zvládnem.
autor článku: Vlasta MJ
přepsala bez úprav: Veju
