TDV- neboli tajná dospělácká výprava mi byla vždy záhadou. Ovšem letos poprvé jsem takovou výpravu mohla prožít na vlastní kůži.
A tak jsem v říjnu spolu s ostatními OS vyrazila směr Písek. Bohužel pro špatné spoje jsme vyrazili v pátek odpoledne auty. Sraz jsme měli na vlakovém nádraží v Sokolově. Dorazila jsem předposlední, čekali tam již Václav a Akela – řidiči, Miluška, Klausová, Mário spolujezdci a Mechy se Zuzkou pořadatelé. Než dorazil Běhy z práce, každý ochutnal ňaminu, kterou jsem přinesla z práce takzvanou „kuličku“, měla veliké ohlasy. Druhé kolo jsme dávali ještě před Plzní. A odtud už je to kousek k našemu cíly – Písku.
Přijeli jsme, když už byla tma, tudíž jsme nic moc z okolí neviděli. Ale zjistili jsme, že nestihli opravit topení a tudíž nám začíná studený odchov. Zuzka jakožto manželka vedoucího výpravy nás rozdělila do pokojů. Nejvíc soukromí měli Akela a Mário, další osazenstvo tzv. důchodců spalo pohromadě, aby mohli chodit dřív spát a zbytek byli spolu. Nejvíc mě při vybalování překvapilo, že někteří si ke spaní přivezli špunty do uší, já osobně je nepotřebovala.
První sezení a oficiální zahájení proběhlo u nejstarších v pokoji. Jakožto každá společná sezení včetně snídaní. Abychom věděli, kam další den vyrážíme, připravil si Mechy pro nás křížovku a čtyřsměrku. První tajenka zněla „elektrárna královského města Písku“ a druhá „středověká krčma“. Luštění i klábosení o ostatních TDV se protáhlo do pozdních hodin, takže i ti co chtěli jít spát brzy, vydrželi a šlo se spát najednou.
V sobotu ráno po snídani, hygieně vyrážíme přes nádherný les do centra města. I když není moc hezké počasí a já celkem mrznu je to nádherná procházka. Jako první narážíme kupodivu na píseckou skautskou základnu, protože měli otevřeno vyrážíme s Václavem na obhlídku. Zjišťujeme, že i zde jsou jiní skauti na podzimní výpravě. Trochu jsme s nimi poklábosili, dostali jsme ochutnat mrkvovou buchtu a připojili se k ostatním. Bylo to kousek od elektrárny kam máme na mířeno. Uvnitř spoustu hluku a elektrotechniky. Nic pro mne, ale paní průvodkyně byla a zaujala svým vyprávěním všechny. Po prohlídce jsme si koupili suvenýry a vyrazili dál. Prošli jsme se po nejstarším mostě , pokochali se pískovými sochami a navštívili jsme zdejší muzeum. Po tom všem nám vyhládlo a tak jsme po dlouhém hledání narazili na restauraci v průchodu. Měli jsme zde VIP salónek jen pro sebe. Po obědě si Mário a Klausová uzmuli sazenici hezké, ale ne moc vonící kytky a vyrazili jsme dál. Naším cílem teď byl obchod a nákup na zítřejší den. Po té jsme se rychlím krokem vraceli zpět na střelnici odložit batohy a připravit se na Středověkou krčmu, někteří i psychicky. Ovšem vedle střelnice se nacházel i malý závodní okruh po kterém se střídavě proháněla auto staršího data výroby. K vidění byli trabanty, embéčka, žigulíky, moskviče, wartburgy, ale i spousty ostatních značek. Muži tudíž úpravu svého zevnějšku odložila na neurčito a rozplývali se nad výkony závodníků. Ale nakonec přece jen zvítězila zvědavost a hlad, tak jsme vyrazili směr do Středověké krčmy. Co se odehrávalo tam, bylo opravdu z jiné doby. Nádherné prostředí, všechny detaily laděné do té doby, hlavně svíčky na WC… Hlášky co padali, jídlo prostě vše super. Vystoupení, kterého jsme se zúčastnili bylo také zážitkem. Hudebníci, kteří své řemeslo opravdu ovládali, kejklíř, fakýr vše nádherný zážitek, ale co byla hrůza bylo vystoupení hada!! Někteří z našeho osazenstva, se sním i mazlili!! Zuzka dokonce dostala pusu!! No samozřejmě já se schovávala, jak to šlo, ale marně. Takže díky mé fobii jsem byla terčem narážek, ale přežila jsem. Večer v krčmě utíkal rychle, ale zábava byla parádní. Ovšem jak se říká v nejlepším se má přestat a tak kousek před půlnocí odcházíme, a zhasínáme za sebou…
Nedělní ráno probíhá podobně jako sobotní. Jedinou změnou je, že vyrážíme na rozhlednu Jarník. Je to krásná procházka, podzimní přírodou. Po cestě si dáváme oběd a místo gulášové polévky, na kterou se nám zbíhali sliny neboť ji vařili v hostinci, který jsme potkali na trase, se musíme spokojit s teplým čajem či grogem, protože byla určená dětem trávícím zde podzimní prázdniny. Pak už je to jen kousek na rozhlednu. Tam šplhají jen někteří z nás a z té výšky zjišťují, že všude kolem jsou stromy obsypané jmelím. Poprvé se tedy můžu zblízka podívat, jak to tam roste. Zajímavé. Cestou zpět zastavujeme u obory s daňky a muflony. Po přednášce od Běhyho a půlhodinovém pozorování se vydáváme na další cestu. Naše kroky míří opět do centra Písku, čirou náhodou se dostáváme do příjemné kavárny na břehu Otavy, hned vedle Kamenného mostu. Všichni se zde občerstvujeme a užíváme si nevšední výhled a pohodu. Zajímavostí této kavárny je zaměstnávání lidí s handicapem. Tudíž naše návštěva byla vlastně takovým malým dobrým skutkem. Než jsme se vydali na večeři, čekala nás ještě návštěva bludiště z vrbového proutí. Nebylo to klasické bludiště, ale spíše stavby z proutí, mohli jsme vidět loď, různé příbytky, tunel… Je to chytlavý nápad, který možná využiji v programu s vlčaty. Čas nás tlačil, máme rezervaci v restauraci u Reineru. Po večeři už se vydáváme zpět na střelnici. Tentokrát si, ale cestu zkracujeme pomocí taxi. Večer nás těšila obligátní křížovka, ve které se dozvídáme plány na další den. Kvůli rannímu vstávání jdeme spát dřív.
Pondělí ráno, poprvé vstáváme na budík jménem Miluška, vzhledem k tomu, že musíme stihnout vlak do Protivína. Naštěstí jde vše jak má a mi vyrážíme podle plánu. Po příjezdu do Protivína jdeme rovnou do zdejšího pivovaru, kde máme objednanou prohlídku. Hned po příchodu do hlavní budovy, kde nás omráčil neznámý pach. Dozvídáme se, že tento pach je ze sladu, jak se vaří pívo. Navštěvujeme všechny části pivovaru a posloucháme fundovaný výklad od sládka důchodce. Víme tedy, jak se vyrábí pivo, proto ho v poslední části prohlídky můžeme ochutnat. Bylo dobré. Z chladu sklepů pivovaru se vydáváme skoro do tropů. Navštěvujeme zdejší krokodýlí farmu. Zážitek to byl nezapomenutelný. Hlavně malilinkatí krokodýlci, kteří byli dva měsíce staří. Od profesionálního průvodce jsme dostali spousty informací, ale ne všechny utkvěli v hlavě… Venku na nás čekala Mechyho spolužačka, která nás doprovodila do zdejšího muzea, kde byla zrovna výstava staveb ze sirek a malby místního rodáka. Nezapomněla nám doporučit restauraci k obědu. Všichni po včerejší návnadě na polévku si ji dnes dávají. Krom Mária, protože bezlepkovou nemají. Po výborné polévce, se směrem na vlak zastavujeme hledat kešku, ale marně. Nenašli jsme. Na vlak čekáme půlhodinku, někteří z nás si ji krátí v hospůdce u pivečka. V Písku, koumáme kam jít na večeři. Vzhledem k tomu, že po cestě na střelnici je restaurace, vydáváme se tam, abychom to měli blíž domů. Restaurace to byla opravdu luxusní, stejně jako zakončení celého TDV. Celý víkend jsem slýchávala co kde kdo zažil, jak bylo tam a jak tam, ale nejúžasnější to bylo tady. Všichni byli šťastní a bylo na nich vidět jak to mají rádi a jak jsou spolu rádi. A vzhledem k tomu, že se i mě letos moc líbilo, oznámila jsem, že příští TDV budu mít na starosti já, ale samozřejmě s pomocí Běhyho. Po krásném, prožitém večeru, vyrážíme směr střelnici, kde do pozdního večera pokračujeme v klábosení.
Úterní ráno je pro mne jako každé ráno, když musím balit z akce, která se povedla. Nebaví mne to a strašně rychle to utíká! Ale bohužel nic neudělám a tak i s ostatními balím. Malým zpestřením je vlčák Rex, který byl hrozně hravý. Po té už se opravdu loučíme a vyrážíme směr domov. Ještě se zastavujeme v Plzni na oběd. Tam už se loučíme s Mechym, Zuzkou a Akelou a jedeme.
Byl to pro mě veliký zážitek a jsem za něj ráda, všem moc děkuji za přijetí do vaší TDV skupiny a příští rok ahoj v…………
Králíček (některé věty i Běhy)