Výprava Aš – z pohledu Fénixe

(předem upozorňuji na hodně dlouhý článek, a na velmi subjektivně psaný… )

Po dlouhé době jsem se účastnil takové menší skautské akce … 

už uběhla dlouhá doba, co jsem já byl tím malým vlčákem či skautem, a tyto akce byly u mě na prvním místě. 

Zestárl jsem, a už nejsem skoro pořád v Habartově, takže moje aktivita na skautském středisku se dosti omezila, protože studovat vš a pracovat chce hodně času a tak ho méně můžu věnovat skautskému středisku. 

Ale minulý týden ( 8.-9.4.) jsem si udělal volno – jak ze školy, tak i z práce a řekl jsem si, že po dlouhé době vyrazím. Domluvil jsem se s naším oddílem Fénix, ve kterém jsem ještě aktivní (je to takové složení lidí, podobných mně – studující a pracující, takže to máme všichni stejné), že pojedeme a nějak se tam zapojíme a budeme se účastnit.

A tak jsem se doma rozhodl balit a nastal první problém, už nejsem nejmladší a tak moje záda nějakou obyčejnou karimatku nevydrží, tak jsem si zabalil do auta nafukovací matračku a všechny věci si vzal do kufru na kolečkách (jo, modernizace :-D) a při příjezdu jsem zjistil že jsem stejně hrozně moc věcí zapomněl (například spacák, polštář, jooo to moje stáří).

Když jsem spolu s Veju přijel autem, protože odjezd autobusem hromadně jsme prostě nestíhali, tak jsem byl prvních pár minut ve velkém stresu, a to že jsem zvyklej se pohybovat v práci ve velmi stresujícím prostředí, ale všude kam jsem se pohnul, bylo strašně moc malých dětí … všude skákaly, běhaly, vřískaly .. uff.. to chtělo kafe na zklidnění nervíků a potom už si i mozek zvykl, přepl jsem z pracovního na „chillmode“ a začal si užívat, postupně si zapamatovávat jména všech malých, se kterými budu ještě trávit celý příští den.

Večer jsme ještě trochu kecali, plánovali jsme, co budeme kupovat a co zítra  podnikneme se špuntama a mezitím ti malí měli už dávno spát, ale jaksi se jim vůbec spát nechtělo, takže to byl doopravdy boj. Uspat hromadu malých dětí … ani moje super improvizační pohádky o zlobivém Pepíčkovi, o mém životě ve skautu nebo o tom, co dělám v Praze vůbec nepomohlo. Jediné co pomohlo, bylo, že ti, co budou rušit ostatní, budou pracovat se mnou (naivně jsem si myslel že stihnu udělat aspoň něco do práce 😀 a že nevím kdy půjdu spát a že oni budou vedle mě a když mají dost síly, spát nemusí… toho se trochu zalekly a tak tam pak bylo ticho 😛 ).

 Když jsme jako vedoucí naplánovali následující den, šli jsme hrát super karetní hru Ligretto (na pravidla a na nic víc se mě neptejte, ale doporučuji). 

Poté jsme šli nějak spát, poslední čas co si pamatuji bylo cca „5:20“ (kecá, bylo to 6:10, ale pšššt…pozn. Veju), ale tak za tu super atmosféru to stálo, a já když jsem tam jel, počítal jsem s tím, že to tak dopadne. 

V sobotu ráno, budíček v 7:00 am, jsme šli na nákupy, mno šli, ok, přiznávám, já jako moderní skaut jsem jel autem, abych pomohl světluškám s nákupem, protože se rozhodly vykoupit jeden nejmenovaný Penny Market 🙂

Po snídani jsem se ujal slova a proběhlo předávání cen za nejlepší články. Teď bych musel hledat kdo byl jaký, ale vím, že prvé místo vyhrála Vivika a druhé Majorka. Poté ještě Terka předala putovní čekatelský odznak Žabáskovi a pak následovalo rychlé balení a má  první utěšovací akce. Jedna pidi slečna nechtěla odejít na výpravu bez svého maxi psa (jako maxi velkého plyšáka) a poté nemohla najít svou flašku na pití (cocacola), tak jsme jí dali jednu, která ji dokonce ladila s bundou a s batohem, takže řečnickými technikami uznala, že mám pravdu a že to bude vlastně super, a mezi slzami už se jí vyklubal úsměv. 

Tak jsme se vydali na výpravu k rozhledně. Bylo to doopravdy super, všude se to hemžilo malýma hyperaktivníma bytůstkami a my starší se akorát probouzeli po prokecané noci (to víte nevidět se několik měsíců chce trochu více pokecu …)

Cesta probíhala fakt super, jako nikdo si zatím nestěžoval, že ho bolí nožičky a ti, co špatně snídali, nevydrželi a tajně ukusovali ze svých rohlíků …  (prosím, chápejte tu ironii)

Když jsme dorazili asi po hodince k rozhledně, potkali jsme ty starší a vyšplhali skoro po 100 schodech nahoru po rozhledně, kde někteří zjistili, že mají strach z výšek, takže to bylo bláznivé, a potom jsme s Míňou zjistili, že je tam krásná ozvěna a tak jsme nemohli odolat to nevyzkoušet, a trochu jsme si zazpívali (dobře, Míňa zpívala a zbytek se tak trochu přidával svým bručením :-).

Když jsme slezli dolů, dali jsme si menší občerstvení z batohů a naplánovali cestu, kudy kam půjdeme. Rozhodli jsme se jít k nějaké zřícenině, a pak cestou domů k přehradě, abychom nešli stejnou cestou zpět, to by bylo trochu nudné.

Tak jsme se vydali na túru, cestou se tvořili, jak je to zvykem, takové malé skupinky lidí, kteří si měli o čem povídat, jak mezi staršíma, tak i mezi prďolaty, a skupinky se pak začali promíchávat … Dokonce jsme našli i hromadu sněhu a Dejvid z nich postavil „sněhuláka na prkně.“ Cestou jsem si začínal zapamatovávat všechny prďolata, které s náma šly, nejlépe jsem si zapamatoval ty, které nejvíc zlobily a byly fakt na uškrcení … ale tak nakonec jsem s 3 světluškami uzavřel dohodu o třech černých puntících, a o slušném a dobrém chování a jen jedna to porušila, nebudu Dominiku jmenovat, ale ta jich získala fakt moc. Ostatní mi slíbily, že budou hodné, nebudou si nadávat a zlobit a budou poslouchat své vedoucí a dodržely to, což bylo fakt super, a tak se z těch zlobivých prťat staly super holky :-).

Když jsme došli k zřícenině, neptejte se mne jak se jmenovala, najdete to ve fotogalerii, tak jsme si dali oběd a šupito presto lehnout na trávu a nastal tzv. poobědní chill, kdy jsme vegetovali a nabírali sílu, tedy tu sílu jsme nabírali my starší, ty prďolata se vůbec nezastavily :-).
Když jsme byli všichni připraveni, udělali jsme si s velkýma, co teď přišli, fotku u rozhledny jako celé středisko a my s malýma jsme se šli podívat štolou do podzemí.
Cestou jsme mohli najít pavouky, myši, netopýry, kapající vodu a potom i duchy, kteří občas na někoho vybafli, ale až na tu nejzlobivější světlušku jsme to zvládli všichni bez slz, ale jaká to pak byla zase hrdinka, když vylezla ven … měli si jí tam dole nechat!
Cestou zpět jsme razili k přehradě, trochu jinudy, abychom nešli stejnou cestou a tak jsme šli, byly to nějaké tři kilometry, takže to nebylo až tak daleko, dalo se to zvládnout s pár zastávkami na občerstvení a dobití energie. Po hodince jsme tam došli a taková pohodička, klid a strašně moc skákajících žab ….
Nastal další úraz, krev z nosu, a prokázalo se, že né všichni mají zdravoťák, protože zakloňují hlavu a tak se jedna nemocniční referentka mohla ukřičet, dokud si jí nevšimli … ale nakonec jsme nemuseli hlavu amputovat, tak to dopadlo dobře.

Přelézání závory

Ještě jsme se pokoušeli přejít závoru, což se podařilo a pak šupitopresto fofrem zpět do baráčku.
Cestou už bylo na některých vidět fyzické vypětí a psychická únava, ale nakonec jsme došli k rozcestí, kde jsme si dali pauzu a seběhla se porada Fénixu a vedoucích kudy půjdeme, našli jsme cestu, zkratku, která vypadala velmi jednoduše, ale zjistlili jsme že to tak jednoduché není. Cesta, kudy jsme šli, nebyla na mapě, což znamená, že jsme šli úplně špatně.. zjistlili jsme to, až když jsme vyšli z lesa, což sice bylo podle plánu i podle mapy, akorát jsme zjistili že to bylo asi 2 km, takže se nedalo nic dělat a museli jsme se vracet…
Míňa taktně řekla dětem, co se děje: „Takže jsme se ztratili, musíme se vrátit!“, ale překvapivě to prďolata vzaly v pohodě, nedaly na sobě znát únavu a i ten nejmenší pětiletko Franta to zvládal a dokonce lépe než ty vysloužilí prcci.
A tak jsme šli a šli a šli, až jsme zase došli k bodu na mapě, kde jsme udělali chybu. Tentokrát jsme se už vydali správným směrem, hold jsme si výlet protáhli o dvě hodinky, noo.
Ale nezapomenu, když jsem přelejzal jeden spadlej strom a běžela ta pindruše, co mi celý den pila krev, strčila do mě a řekla: „Uhni, vo*e!“ a tak jí za to přistál můj pozdrav, i když je to asi nemorální, ale co je moc je moc a ještě jsem jí řekl, ať mi nechodí na oči jinak přiletí další…Jako jestli si toto může dovolit 6,5 letá holka tak to je moc…tu bych přivázal do mraveniště a nechal jí tam, dokud ji nesežerou aspoň celé nohy!!! Ach jo!

Fénixovo stínové divadlo

A tak jsme šli a šli a cesta docela ubíhala, dělali jsme často přestávky k nabírání sil, a když jsme po hodince došli k rozhledně kde jsme byli ráno, už byl vidět na některých oblečejích různý výraz „ježiš ještě tak daleko“ a nebo „jééé už jsme skoro tam!“, všiml jsem si, že malé slečny to zvládají trochu hůře a dostavuje se špatný a psychicky unavený obličej a to je špatně. A tak jsem je dobře zvolenými slovy namotivoval udělat posledních několik stovek kroků a že do 45 min jsme doma, protože nahoru jsme k rozhledně šli hodinu a teď půjdeme už jen z kopce tak to bude méně namáhavé a tak že to zvládneme, Jupííí, podařilo se, ale … jedna malá slečna spadla ze zábradlí a tak jsme museli ošetřovat a desinfikovat ránu … uf.. septonex ta mrcha pálivá ale byl to jen lyšej, takže to bylo v pořádku, nic vážného, zachránilo jí tričko, takže jsme postříkali záda, přikryli gázou a šli jsme taková silná trojka – já, pindruše a Veju a cestou jsme si povídali historky z natáčení až jsme dohnali celou skupinu, která na nás čekala a už se vydali na poslední půl kilometru k baráčku.
I to jsme zvládli a to bylo vidět nadšení a radost na tvářích dětí.
Dorazili jsme v půl 9 a strašnou radost mi udělala Bělásek, Štěpán a Dejvid (ti dva šli napřed a šli uplně jinudy a byli na baráku asi o hodinu dřív, což se mi moc nelíbilo). Uvařili nám těstoviny a tak jsme nemuseli tak dlouho čekat, a dokonce byl i čaj, takže super.
Ochutnal jsem jídlo všech oddílů, které už měly navařeno a my se pustili taky do vaření – krájení cibule, brambor, masa, a vypadalo to jako v upoutávce na pořad „Ano, Šéfe!“ takovový super chaos v kuchyni, ale dobrej chaos, zvládalo se všechno, vše se stíhalo a naprosto dobrá a skvělá spolupráce.

Naše mapa

Překvapivě vyhrály u mne s hodnocením jídla světlušky, pak skautky, vlčata a pak skauti 🙂 Gulášek od světlušek byl proste geniální (jen jestli to nebylo tím, ze jsem to pomahal vařit :-D)
Poté se stal další úraz – něco s okem, malá nejmenovaná světluška s ním něco měla, a jaxi se nevědělo co, a tak jsem nastoupil já. Vzal jsem opthanol septonex, na pomoc mi opět přispěchala sestřička Veju a šlo se operovat. Ze začátku se bránila ale slovními hříčkami jsem jí donutil, aby si nechala kápnout do oka .. a šupito presto bolest byla pryč.. dokonce po hodině asi přišla a řekla mi že už normálně vidí a že mi děkuje, to bylo fajné … 🙂
Poté následovalo už jen loučení se všema, moc se mi odjíždět nechtělo ale tak musel jsem…  Byl to super víkendy, užil jsem si to hrozně moc, i když to bylo doopravdy hodně náročné ale tak nějak jsme to zvládli… a já pomalu s Třískou ujížděl směr Habartov … víkend se povedl ..