Je to již mnoho let, co jsem členem našeho skautského střediska a již za rok bych měl správně patřit do kategorie těch nejstarších, OS, tedy Old Skautů.
Za svůj život jsem prošel všemi skautskými skupinami. Začínal jsem v první třídě jako malý ufňukaný, věčně nespokojený vlčák a časem jsem se stával skautem, kde to byla perná léta a po dovršení správného věku jsem se měl přiřadit k Roverům, tedy ke Klubíčku, které mne moc nelákalo a tak jsem se stal vedoucím vlčat. Po pár letech vedení jsem založil s Veju Roverský oddíl Fénix, kde doteď fungujeme.
Už nestíhám tolik akcí jako dřív, přeci jen už nebydlím v Habartově, ale rád se vracím na to místo, kde stojí naše skautská klubovna a říkám tomu „skauťák, neboli druhý domov“
Nedávno se u nás konala podzimní brigáda, kde jsem měl možnost po dlouhé době poznat zase nové tváře ze skauťáku. Vlčata a světlušku (přišla jen jedna), skautky a pak to „staré a známé“ seskupení OS a Roverů.
Když jsem však viděl tu spoustu dětí, které aktivně něco dělají, zamyslel jsem se, kdo píše ty články, že dnešní děti jsou naprosto zkažené, tedy že stále sedí jen u počítačů či televize.
Tady to bylo úplně naopak, tedy samozřejmě mobilní telefony u skautek a focení „selfie“ při natírání klubovny je něco jiného a vlčata a světlušky asi nejsou tou technikou tolik zatím pohlceni, spíše ještě nemají to správné vybavení na focení „selfie“
Když jsem viděl, co vše se udělalo za pár hodin práce a že „podle médii“ zkažená mládež se ochotně vrhla do práce a bez jakýchkoli připomínek malovala, uklízela, hrabala a dokonce i ti malí špunti se předbíhali, kdo víc odnosí dřeva, kdo posbírá víc popadaných větví.
Nejvíce jsem byl překvapený u malého vlčete, který jen tak stál a pozoroval rovera, který přímočarkou vyřezával postavy na vánoční Betlém. Vždy když odpadl kus odřízlého dřeva, odnesl ho k ohništi a znovu koukal. Stál a koukal.
Když jsme mu dali možnost zkusit si vyřezávání – rozsvítily se mu oči a i když sotva umáčkl spouštěcí knoflík ke spuštění přímočarky, nebo pásové brusky, s hrdým výrazem vyřezával postavu podle nakreslené čáry.
Uvědomil jsem si, že je třeba psát o těchto dětech, o dětech, které umí a dělají i něco jiného, něco co se tak trochu vymyká dnešní technické době.
Jsem rád, že takové děti navštěvují skautské středisko „Dýmka“ a věřím, že se jejich nadšení a přístup nezmění. Je to potřeba … protože sám vím, jak život na skauťáku ovlivní a obohatí Váš pohled na přátelství, na život a na svět vůbec.
Martin Dvořák – Klix