Každé ráno vstávám v 7:30h a už po půldenním shonu, bych nejraději zalezla do pelechu a chrněla. V 19:00h se scházím s Tučňákem, Běhym a vyrážíme dobývat osm vrcholů Krušných hor. Jízda autem mě nutí ke spánku, ale zastávka v Glóbusu mě trochu probudila. Podle mých měřítek je tak -10oC a já věděla, že jsem asi udělala velkou chybu při výběru plánu volného víkendu.
Dojeli jsme do cíle (startu). Ve skautské chatičce na Hřebenné platíme startovné, dostáváme instrukce a mě dochází, že už není cesty zpět. Cpu se Tofifem, abych nabrala sílu. VYRÁŽÍME…čas startu je 21:50h. Byl temný večer, obloha jasná, měsíc nikde a my neviděli na krok. Běhy s Tučkem mají všechno naplánované, já se nechám táhnout, a protože byla tma, tak zavírám oči a šlapu v lehkém mikrospánku. Brzy jsem se však probudila, protože kopec na vrchol byl tak prudký, že jsem občas musela používat i ruce, abych nepřepadla dozadu. Byla to makačka, litovala jsem, že jsem měla na sobě vše, co jsem našla v báglu. A najednou???? Cítím, že něco není v pořádku… MÁ OBUV??? Nikdy jsem v ní nešla takovou dálku a já věděla, že to bude pochod jak ve španělských botách. Mlčím, trpím a jdu.
Po třech hodinách se domlouváme, že to nebudeme hrotit a malinko se prospíme. Zpráva pro příští závodníky- NENÍ DOBRÝ NÁPAD SPÁT VE DVOU V JEDNOM SPACÁKU!
Ale protože se máme s Tučňákem rádi, byla mi zima a unavená jsem byla taky dost, spaní zase nebylo tak špatný. Ráno nás probudil Běhy horkým čajíkem a loupákem. Nasnídali jsme se, sbalili a vyrazili. AAAUUUUUU moje nohy! Mlčím, trpím a jdu.
Vrcholy dobýváme, z báglů ubývají svačiny, ale pořád nás tíží. Běhy batohy ukrývá do lesní školky a dál závodíme bez tíhy na zádech. Když scházíme z německého vrcholu Fichtelberg, přiznávám, že mě pobolívají nožky, bolest se nadala vydržet a já sundala botky a dál pokračovala v ponožkách, nééé já létala blahem. To mě ovšem brzo přešlo! Chůze na boso, nic moc. Po nějakém čase si do ponožek strkám vložky z bot a ještě nasazuji super teplé, červené ponožky na spaní. Bolelo to pořád, ale pak přestalo, ale nesměla jsem zastavit.
Nějaký ten vrchol jsme vynechali a na ten poslední šli kluci sami. Mezitím jsem domlouvala svým nožkám, ať to ještě těch pár kilometrů zvládnou. A zvládly!!! Spousta lidiček můj příběh pobavil a dostala jsem spousty rad, jak na nevyšlápnuté botky. V cílu jsme se na chvíli zdrželi a pokecali. Po malé sváče vyrazili dom.
A výsledky???? To jedno, protože to byl nezapomenutelný zážitek, plný legrace a legrace. Už se těším na další ročník….
Bujo