Začátek výpravy: Habartov
Odjezd: 15:00 z náměstí
Místo dojezdu: Harasov
Účastníci: Klix, Hanz, David, Bubla
Cíl mise: přežit RescueTeam (dále jen RT)
(malé upozornění, článek je trochu delší, protože to byla velmi obsáhlá akce a chci napsat vše do detailů)
Sraz jsme měli v Habartově v 15:00 na náměstí, odkud byl připraven odjezd – role řidiče se ujal Klix a ostatní se krásně pohodlně mohli vézt.
První zastávka byla v Praze, na bytě u Klixe, kde si Klix vzal s sebou věci potřebné k výpravě, tedy oblečení, boty, spacák, polštář, kafe.
A už jsme si to pomalu upalovali směr Mělník – a poté Harasov. Oki, přiznávám, ještě jedna zastávka byla a to na benzínce v Mělníku a to z jednoduchého důvodu – měli jsme čas
a hlavně tam měli Wi-Fi.
a hlavně tam měli Wi-Fi.
Když jsme dojeli na místo, zaplatili jsme účastnický poplatek, šli se ubytovat, dali si trochu jídla a začali se postupně seznamovat s ostatními účastniky RT.
Zahráli jsme si jednu hru, abychom se poznali, na malý papírek jsme si napsali tři věci – dvě pravdivé a jednu nepravdivou, a ostatní museli hádat, co je nepravda. Já (Klix) jsem třeba měl (studuji UJAK, ntb a telefon potřebuji ke svému životu, mám rád růžovou) takže i Vy si teď můžete tipnout co je a není pravda.
Poté jsme mezi sebou navzájem chodili a hádali, která informace je u nich nepravdivá.
Probíhalo vyhlašování odpovědí a mezi lidmi s nejvíce správnými odpověďmi jsem byl já (Klix) a Žofka, takže jsme se stali vedoucími dvou týmů, já-Klix velitel Žlutého teamu, Žofka velitelka červeného teamu.
Prvním úkolem bylo rozdělení si lidí do teamu, které probíhalo podle toho kdo koho chtěl, takže já si automaticky vzal lidi, kteří se mnou jeli, stejně tak to dělala Žofka, takže jsme se
o lidi nehádali, nakonec náš Team tvořilo sedm lidí Klix, Hanz, David, Bubla, Varis, Krtek
a Bančí – měli jsme v teamu jednu slečnu.
o lidi nehádali, nakonec náš Team tvořilo sedm lidí Klix, Hanz, David, Bubla, Varis, Krtek
a Bančí – měli jsme v teamu jednu slečnu.
Dalším úkolem bylo rozdělení si rolí v teamu. Hanz se stal tiskovým mluvčím, Bančí se stala mou zástupkyní, nějak jsem zvyklý spolupracovat s holkou, páč má jiné vnímání na skutečnost než já a mně to dosti pomůže.
Následující úkol byl přečtení si krátké zprávy, tedy situace co se stalo, a během pěti minut si nějak tak připravit na rozhovor s novinářem, kteří samozřejmě na všech akcích jsou a jsou velmi dotěrní a žíznivý po informacích, této role se ujal Hanz a musím říci, že novináře celkem dobře odrážel, takže novinář neměl takovou šanci a Hanz neprozradil žádné informace, které by mohli poškodit jméno RT.
Protože ony existují přísná pravidla pro komunikaci s novináři – co jim můžeme říci, co nesmíme, na co odpovídat, jaké informace jim pokládat, abychom neohrozili vyšetřování, záchranu mise….
Druhý tým již viděl, jak jsme to udělali mi, takže měl trochu výhodu, ale i tak to zvládl podle mne trochu líp, ale zase měl o dost agresivnějšího novináře.
Tím páteční večer končil a my měli tak trochu času na pokec, posezení u ohně a hlavně spánek, ale znáte to, jak to probíhá na těchto akcích …
Sobotní budíček byl v půl 8 ráno, a následoval docela hardcorovou rozcvičkou – nejdříve zahřátí a rozhýbání těla, poté běh do obřího kopce, na kopci pokračování šíleně těžké rozcvičky. Zjistili jsme, že ne všichni jsou v té nejlepší formě ale zvládli jsme to všichni.
Rychlá snídaně a poté po teamech jsme se přesunuli na stanoviště.
My jako první jsme šli na zdravovědu, kde jsme se seznámili se slečnami Andulkami, učili jsme se je resuscitovat, umělé dýchání, stabilizované polohy, manipulace se zraněným, přesun na nosítka, samotný transport, zjišťování životních funkcí. Vše co nám přednášející Silva řekl, tak jsme si zkoušeli v praxi ve dvojicích, na Andule, takže jsme si tím i rovnou prošli, což bylo skvělé, že to nebylo jen obyčejné teoretické, protože teorie Vás do toho nedostane jako praxe.
Další stanoviště bylo slaňování ze skály – to bylo pro nás takové odreagování, taková pohoda. Poté jsme si ukazovali, jak slanit s nějakým zraněným, který je třeba v bezvědomí
a není jiná možnost ho dostat dolů ze skály.
a není jiná možnost ho dostat dolů ze skály.
Zde jsem si to vyzkoušel jediný já (Klix), musím říci, že jsem sám v sobě cítil více adrenalinu, a srdce bilo tisíckrát rychleji. Slanil jsem dva metry na skalní převis, kde ležel v „bezvědomí“ horolezec, a já si ho musel připnout na svůj celotělový sedák, a zvedat „bezvládné“ tělo a ještě slaňovat, nebylo vůbec lehké. Pro jistotu jsem byl jištěný organizátorem na jiném laně, přeci jen kdybych to nějak pokazil, ale nepokazilo se nic, a ani přes mou obavu, že bych se zraněným bouchl o skálu se nestalo, protože jsem si ho pevně držel a pomalým tempem slaňoval dolů, kde už byli připraveni ostatní, kteří pomáhali „zraněného“ sundávat a v realitě by ho rovnou umisťovali na nosítka, abychom s ním nemuseli víckrát manipulovat.
Poté jsme šli na základnu, kde jsme byli poučeni jak se komunikuje s vysílačkou, jak se komunikuje přes vysílačku (vždy se první řekne 2x za sebou jméno, s kým chcete mluvit Hanz, Hanz, já Klix příjem; ten na druhé straně: Klix, Klix já Hanz příjem; Hanz Hanz Já Klix: a pak až požadavky co se děje ….) tímto jsme zjistili, že je ta komunikace přehlednější ale myslet na to dá člověku práci.
Vedení nás přejmenovalo ze žlutého a červeného týmu na Sestra1 a Sestra2, základna se stala Primářem.
Ze mne se stal velitel zásahu, to znamená, že organizuju všechny lidi kteří jsou na zásahu, rozdávám úkoly, zajišťuji aby celý průběh záchrany probíhal tak jak má, aby každý měl co dělat.
Žofka byla velitel týmu Sestra1.
Po chvilce Sestra1 dostala informaci od Primáře, že na žluté turistické značce je spadlý horolezec, další uvízl na skále.
My, tedy Sestra2, jsme dostali informaci, že nám šla naproti sestra zraněného, máme jí eskortovat k záchrance.
Všichni jsme vyběhli, sebrali jsme si nosítka, sedáky, lana, karabiny, lékárničky, a běželi všichni po žluté turistické značce, ale jelikož jsme nic nemohli najít, volali jsme opět na Primáře, který upřesnil místo, jinde.
Když jsme dorazili na místo, někteří pomalejší ještě doraželi na místo, jsem začal rozdávat lidem úkoly, Kreveta si vzal za úkol vylezení na skálu a slanění se zraněným, Žofka, velitelka Sestry1 dostala za úkol ošetření spadlého ze skály, Bobík a Bančí dostaly za úkol uklidnit dvě hysterky – sestru a přítelkyni zraněných a dovést je k sanitce.
Ještě bych zapomněl říci, že kvůli špatné informaci Primáře o místa nehody media dorazily na místo dříve než my a tak udělali rozhovor se sestrou zraněného a natočili si místo činu.
Toto se celé snažil zachraňovat Hanz, coby výborný PR. Já jsem kontroloval slaňování, záchranu spadlého ze skály, říkal jsem lidem co dělat, ale sám jsem vlastně nic neudělal, jen jsem běhal a dával úkoly. Poté jsem šel k mediím, protože chtěli mluvit s velitelem zásahu a chtěli se domluvit, že změní reportáž o tom, že jsme dorazili pozdě když si budou moci natočit zraněné… prostě média jak je znáte z televize.
Toto se celé snažil zachraňovat Hanz, coby výborný PR. Já jsem kontroloval slaňování, záchranu spadlého ze skály, říkal jsem lidem co dělat, ale sám jsem vlastně nic neudělal, jen jsem běhal a dával úkoly. Poté jsem šel k mediím, protože chtěli mluvit s velitelem zásahu a chtěli se domluvit, že změní reportáž o tom, že jsme dorazili pozdě když si budou moci natočit zraněné… prostě média jak je znáte z televize.
Nakonec jsme museli proti médiím zakročit i silou, zakrývat jim kameru, abychom mohli pronést zraněné a nemohli je natáčet ale i tak se s nimi snažili dělat rozhovor.
Hysterky řvaly šíleným řevem, který se ozýval přes celý les. Když jsme eskortovali všechny směrem k záchrance, média si udělala rozhovor s hlavním zdravotníkem (Žofka) a všichni jsme se vydali na základnu.
Musím říci, že i když to byla maskovalná, tak teď jak to píšu cítím se stejně jako na místě, protože díky křiku hysterek, lehkého chaosu na místě, rozhodování o tom, co kdo má udělat, kdo kde má být, to bylo velmi náročné na psychiku a dá si říci že i na fyzičku člověka.
Na základně jsme si vše začali probírat do detailů, zdravotníci nám komentovali ošetření, transport, komunikaci s médii. Zjistili jsme, že jsme neudělali nic špatně, všichni nám přežili, žádné chyby jsme se nedopustili. Zjistili jsme si, jaké to tedy je a následoval oběd, asi nezajímavá informace ale měli jsme rýži a chinu.
Po obědě jsme se dostali k další části, což byly střelné zbraně, neboli airsoftky.
Nejdřív seznámení s bezpečností, historií a poté samotná praxe. Začínali jsme u malé poloautomatické zbraně – Glock, kde jsme se snažili strefit se do cílů teroristů.
Poté vyzkoušení si vojenské výstroje – vesta, helma, vesta s vybavením a poté automatická zbraň, teď nevím přesně název zbraně, ale bylo to s optikou a se vším a musím říci, že to bylo skvělé.
Výměna stanovišť a lekce sebeobrany. Učení základních pádů dopředu, vzad, a do stran, protože jen tyto pády Vám zachrání život. Přešli jsme k různým typům pák, vpřed. Přišlo pak samotné zatýkání, když potřebujete někoho zatknout a prohledat, nebo zároveň zklidnit a odvést. Výborné techniky, které jen tak nezapomeneme, protože jsme si je opět zkoušeli sami na sobě a víme, jak to bolí, pokud se člověk brání a jak pomocí obyčejných pák jsme schopni toho dotyčného „zničit.“ A teď přišlo to nejlepší: bránění se útokům nožem, pistolí, samozřejmě pistolí v situaci, kdy je u Vás na dosah, protože jinak jste stejně v háji.
Pár základních chmatů, které jsou strašně jednoduché a i holky, co tam byly, dokázaly složit kluky a to jsme jim fakt nepomáhali.
Zkoušeli jsme si pak přímo policejní zatčení s odzbrojením a s odvedením zatčeného. Wau, bylo to super, ale jelikož jsem si zahrál na badboye, tím myslím minimální spolupráci při zatýkání, vyzkoušel jsem si, že zatýkání a odvedení a i celá manipulace může být velmi ale velmi nepohodlná.
Mezitím se organizátoři převlékali do airsofťáků, plně vyzbrojených vším možným, automaty, poloautomaty, vysílačkami, noži, pouty a my se měli někam umístit v základně a pozorovat jak probíhá takové vyjednávání a samotný průchod do budovy. Chci jen podotknout, že všichni jsme měli bezpečnostní brýle kvůli odraženým střelám.
Štve mě, že jsem neslyšel vyjednávání, protože by se mi hodilo, ale to jsem nemohl vědět, potom samotný průchod do budovy, střelba, záchranazatýkání rukojmích, a odvedení ven a celková komunikace zásahového týmu byla skvělá, rychlá a bezchybná. Přežili všichni, tedy až na uprchlé vězně, kteří po nich stříleli.
A teď byla řada na nás, Bobík a Bančí se stali rukojmími, které jsme museli zachránit. Žofka bude komunikovat s PR, a poté jsme se nemohli nějak rozhodnout, kdo co bude, protože jsme byli všichni kluci a všichni jsme chtěli být plně ozbrojení … ale čas ubíhal, uprchlí vězni z baráku řvali na nás, rychle jsme udělali průzkumný team, který šel obhlídnout barák, podívat se do oken, kolik kde je lidí, zda není něco vidět, já si vzal roli vyjednavače s doprovodem, který byl ozbrojen AK-47, já malým Glockem a běželi jsme s vysílačkou k autu, kde jsme měli postřeleného policistu, který byl jen trochu od krve, ošetřit nechtěl.
To co probíhalo jinde nemohu popsat, protože jsem byl za autem a vyjednával. Ale vím, že když jsem doběhl k autu, zjistil stav policisty tak jsem vůbec nevěděl jak začít vyjednávat.
Jako jak začít? Co říci? Jak zaujmout jejich pozornost? Jak získat čas pro tým aby vytvořil plán akce? Začala to řešit moje oblíbená kamarádka „těžká impa“ která měla úspěch a požadavky teroristů, jsem zdatně oddaloval a i přes zajímavé perličky, kdy chtěli auto pro pět lidí s plnou nádrží a já jim řekl, že jsem sehnal pouze auto pro tři lidi. Popkorn, lístky na euro, pivo a zbraně jsme oddaloval jak jen to šlo, ale vyhodili mi ven ze dveří uříznutý prst rukojmího. Musím říci, že za tím autem, jako vyjednavač, čas vůbec neutíkal, přišlo mi to jako hodina a zásahový team nikde, mezitím se nějak odhalil náš odstřelovač takže to teroristy naštvalo ještě více a já to zase uklidňoval a snažil se vysílačkou nějak uklidňovat Pedra, teroristu co komunikoval se mnou.
Průběh akce? Nevím, to se ptejte Žáby a Davida, ale tito dva z 6 přežili, tedy David měl prostřelenou nohu, kterou jsem narychlo zavázal a vyvedl ho ven. Rukojmím se nic nestalo, teroristy jsme zničili až na jednoho, který byl spoután. Ale měli jsme velké ztráty na životech, protože byli lepší. Lidi co byli venku přežili všichni, tedy málem zastřelili novináře, který byl opět šíleně dotěrný a snažil se dostat co nejblíže k baráku.
Uff… šílené, musím říci, že při vyjednávání a zdržování teroristů opět tep na 1000, srdce v krku, žaludek dělal salta, protože jsem věděl, když nebudu získávat čas, budeme bez rukojmích.
Ale musím říci, že moje hláška „Auto pro tři“ se chytlo a smáli jsme se tomu potom ještě večer.
Následovala hodně jednoduchá večeře – vařené brambory s balkánem a nebo sýrem, ale jelikož jsme byli všichni šíleně hladoví, snědli jsme absolutně vše a chutnalo to tak, jako by to byl steak s arabskými brambory.
Následovala večerní přednáška o zdravovědě – izolace zraněného, zkoušení zabalování do termoplachty (to je strašně slabý igelit, z jedné strany zlatý z druhý stříbrný) a pokus zabalit do ní člověka není lehké, jsem rád, že jsme si to vyzkoušeli, poté následovala další přednáška o hromadných nehodách, jen ve zkratce: co to je hromadná nehoda, co dělat, třídění zraněných, zjišťování technického stavu místa, komunikace, rozdělování úkolů, trochu více jsme se zaměřili na autonehody, vše bylo jen teoretické a nám všem docházelo, že musí přijít i nějaká praktická část. Ale nic nepřišlo, sesedali jsme si k ohni, vytáhli se kytary, ale ve vzduchu bylo cítit určité napětí, takový ten „klid před bouří.“
Asi okolo 11 večer jsme dostali informaci, že v naší blízkosti spadl vrtulník, na palubě podle dostupných informací bylo 7 lidí.
Velitelkou zásahu se stala Žofka, z týmu Sestra1 a já byl velitel týmu Sestra2, opět jsme sebrali všechno vybavení, které jsme měli k dispozici, lékárničky, termofolie, nosítka a vyběhli do terénu.
Vrtulník havaroval v kopci, všude byl slyšet šílený křik, řev, ve vzduchu byla cítit strašná bolest, napětí, do toho všude se válely trosky letadla, hořelo a křik byl nesnesitelný.
Křik hysterek nebyl tak silný jako křik zraněných, najednou ticho, jen plápolaní ohňů, všude trosky letadel … panika mezi zraněnými. Hysterky opět řvaly.
Velitelka začala rozdávat úkoly. Tedy ze začátku to bylo tak, že každý doběhl k jednomu zraněnému a snažil se ho oživit.
Já doběhl k jednomu, co měl amputovanou ruku v lokti a snažil se jí najít, hledal jsem jí a on řval: „On má mojí ruku! Já jí chci zpátky! Kde je moje ruka!“ a při tom všem strašně sebou mával, hýbal. Sám jsem nebyl schopen ho ošetřovat a zklidnit, první, kdo běžel okolo byl Hanz, ten ho držel, uklidňoval a já ošetřoval, stahoval ruku, aby nevykrvácel, stále jsme kontrolovali dech, puls, byl v šoku, mluvili jsme s ním, komunikovali, ale na moment byl v bezvědomí, ze kterého jsme ho rychle dostali zpět do reality. Zavolali jsme si nosítka a kluci ho nesli dolů k sanitce (pro představu, nesli jsme ho z kopce prudkostí pahorek v Liboci a pak s ním běžet od kuchyně v táboře ke mlýnu avšak po úzké cestě, kde sotva projdou 3 lidi vedle sebe a pod Vámi je svah dolů)
Předal jsem nosítka Davidovi a Bublinovi a běžel jsem opět nahoru do kopce ošetřovat dalšího.
Přiběhl jsem k jednomu, kterému nic nebylo, jen byl v šoku a nemluvil, tak s Varisem jsme ho zvedli a sám Varis ho odvedl k sanitce.
Každého ošetřeného jsme hlásili velitelce zásahu, aby věděla kolik ze sedmi lidí jsme již dopravili k záchrance.
Doběhl jsem k dalšímu, který byl již ošetřen a byl v šoku, minimální dech, měl prasklý lebeční šev (to v okolí ucha) a otřes mozku, naložili jsme ho na nosítka a já už tentokrát běžel k sanitce, cesta se zdála být nekonečná, klopýtali jsme na cestě za malého světla baterek.
Jsme u sanitky pokládáme ho na zem, špatná domluva, vyklopili jsme ho těsně před sanitkou z výšky půl metru na zem! Ne! Opět rychlá kontrola dechu, tepu, komunikace, vše v pohodě, předávání do rukou lékaře, sbalit nosítka a opět 500metrů k místa nehody, ještě se dozvídáme informaci, že hasiči nemohou místo najít a přijedou uhasit požár až za půl hodiny.
Když jsme tam doběhli, někomu se podařilo konečně uhasit ohně, nebylo už skoro vůbec vidět.
Už se ošetřoval jen jeden, kterého se nedařilo oživit, netepal, nedýchal. Naložili jsme ho na nosítka a opět rychle běželi k záchrance… lékař konstatoval jeho smrt, měl velká vnitřní krvácení, která nebyla slučitelná se životem.
Byli tu novináři, snažili se běhat mezi troskami, překáželi záchranářům, zdravotníkům, obtěžovali nás, Hanz se je snažil zpacifikovat, šíleně těžký úkol, chtěli mluvit se mnou, běžím tam, oni jdou ke zraněnému s kamerou a snaží se s ním komunikovat, trochu jsem je odtáhl pryč za velké síly odporu, ale nepomohlo to, ale času bylo málo. Jedna hysterka, která měla jen zlomeniny rukou hledala malou Verunku… snažili jsme se najít ještě zbytek amputované ruky.
Novináři natáčeli odnášení zraněného.
Zbytek jsme vytvořili rojnici a šli jsme hledat Verunku a ruku … odnesli jsme sedm zraněných do záchranky, mezi nimi jednoho mrtvého.
Poté 15 minutovém hledání v naprosté tmě, jen pomocí slabých světel baterek jsme přestali hledat Verunku a ruku a šli na základnu.
Na základně jsme si posedali kolem ohně a bylo na všech vidět hrozné vyčerpání, únava, byli jsme špinavý od pádů ze svahu, poškrábaní, zničení …
Ale zachránili jsme 6 lidí, jeden nám zemřel, ale dozvěděli jsme se, že i kdybychom ho přenesli rychleji k sanitce, nedalo by se mu pomoci přes velké vnitřní krvácení.
Zdravotník nám začala říkat, co jsme udělali špatně a co dobře. Bylo pár chyb, tedy hlavní byla že nám zraněný vypadl z nosítek a jiná skupina sklouzla ze svahu a nositka jim sklouzla trochu na svah, ale se zraněnými se nic nestalo, obě skupiny kontrolovaly hned životní funkce. Ale zdravotník chápal, že toto se stává v tak špatném terénu a většinou nosítka nosí více lidí, ale tady na to nebyl doopravdy čas.
Ostatní ošetření až na pár detailů bylo v pohodě, tedy já osobně udělal chybu při obvazování amputované ruky, ale přežil, nevykrvácel, což je v těchto momentech to nejdůležitější. Dostali jsme velikou pochvalu za obrovskou rychlost. Jelikož dole byla jen jedna sanitka, nestíhala v nějaký moment přebírat zraněné. Se zraněným co nám zemřel, tak i tam jsme byli pochváleni za výbornou resuscitaci, umělé dýchání (vše probíhalo na andule)
a transport.
a transport.
Všichni jsme seděli vyčerpáni u ohně, opět se vytáhli kytary, ale my si povídali zážitky, řešili jsme to vše mezi sebou, co a jak se stalo, co bylo, co jsme mohli udělat lépe.
Napětí, co bylo ve vzduchu pomalu opadalo a náš tep se vracel do normálu. Uff..
Nastala doba spánku, hrají u ohně, pokecání … teď už vše bylo v klidu.
S Hanzem jsme se rozhodli se jít ještě trochu vykoupat, smít ze sebe pach zraněných, ohně, potu, a trochu najít „Nového člověka“ v nás a tak jsme se ve tři ráno rozhodli jít zaplavat do rybníku, kdybychom věděli, co se bude dít další za pár hodin později, nedělali bychom to.
Ráno překvapivě budíček v půl 9, rychlá jednoduchá rozcvička, jen běh kolem areálu
a trochu protahování, snídaně a opět zdravověda – řešení zraněných, pádů, manipulace se zraněným… vím, že to tu zmiňuji již po několikáté, ale pořád jsou to nové a nové věci.
a trochu protahování, snídaně a opět zdravověda – řešení zraněných, pádů, manipulace se zraněným… vím, že to tu zmiňuji již po několikáté, ale pořád jsou to nové a nové věci.
Poté jsme šli do plavek a přesun k rybníku, kde jsme byli před pár hodinami s Hanzem
a musím říci, že byl o dost teplejší ráno než teď. Zkoušeli jsme si ve vodě ve dvojicích manipulaci se zraněnými, obracení na záda a vynášení z vody, také záchrana tonoucího
a tahání z vody americkým způsobem plavání s ním, zkoušeli jsme si záchranu s házecím pytlíkem.
a musím říci, že byl o dost teplejší ráno než teď. Zkoušeli jsme si ve vodě ve dvojicích manipulaci se zraněnými, obracení na záda a vynášení z vody, také záchrana tonoucího
a tahání z vody americkým způsobem plavání s ním, zkoušeli jsme si záchranu s házecím pytlíkem.
Najednou se tři instruktoři začali topit, z toho jeden nedýchal. Kreveta se ujal vedení, poslal tři lidi pro nosítka a pro termo folie. Tři dobří plavci měli pro ně jít plavat. Všichni stáli na břehu a koukali, byl opět mezi námi ten pocit, že víme, že je to maskovačka, že to není naostro, ale ten pocit strachu tam stejně byl.
Po pár vteřinách už jsme já a další dva byli taky ve vodě a plavali k nim. Já toho svého lehce odkopl, aby mne nestáhl pod vodu, chytil za ruku a plaval tak 100metrů směrem k břehu. Musím říci, že plavat pomocí nohou a rukou s tím, že se bojíte, abyste toho za sebou nekopli není moc lehké. U břehu už byli připravení další, kteří pomáhali, stabilizovaná poloha, ve vodě, nosítka pořád nikde (bylo domluvené, že ten co nedýchal, tak resuscitace bude probíhat na základně u Anduly, že se jako zastaví čas), nechávali jsme je ve vodě, ale pak nám došlo, že nemají nic s páteří, že je můžeme v klidu vyndat z vody. Vytáhli jsme je společně z vody, jeden člověk by to zvládl také, ale jelikož nás tu bylo 14 na 3, dalo se to v pohodě zvládnout.
Již zde byla nosítka, naložili jsme toho, co nedýchal a běželi jsme na základnu. Cesta byla kamenitá a běh bez bot tomu nedodal moc dobrého. Cestou jsme potkali turistu, který nám nabízel pomoc, tak jsme mu v rychlosti řekli, že je to hraná situace, aby nevolal záchranku. Tentokrát nám nespadl. Cestou jsme ho ještě balili do termofolie, aby neprochladl.
Doběhli jsme a začali jsme resuscitovat, 2 vdechy, 30x masáž, mezitím se přinášeli další na nosítkách. Všichni byli podchlazení, nám se ho po 5 minutách podařilo oživit, začal dýchat, tepal .. přežil …
Všichni přežili, tedy až na naše chodidla, ale ty to rozchodí časem.
Přesunuli jsme se k rybníku pro věci, opět všichni zničení nošením těžkých lidí a během s nosítky.
Rychlé převléknutí a zhodnocení této záchranné akce. Opět bez chyby, všichni přežili, zachránili jsme je … uff.
Následovalo balení, uklízení, oběd … hromadné focení, loučení a jeli jsme domů. Všichni jsme přežili, tedy pokud nepočítám jednoho z letadla, ale účastníci jsme přežili. Na nás všech byla vidět únava, vyčerpání, ale zároveň i takové to … co znáte i vy, když máte odjed z nějaké akce domů….
Příští rok jedeme 100% znovu, doufám, že nás pojede víc, protože záchranu lidí by měli umět všichni, a kde jinde si to vyzkoušet, než v nahraných situacích, kde si vyzkoušíte, jaké je to sáhnout si na dno, jaké to je, být na dně se silami, poznat, jak vy reagujete na náročné psychické situace a vyzkoušíte si sami sebe, a zjistíte, zda jste schopni někomu vlastně pomoci.
Klix
foto a video bude, až mi to přijde na e-mail