Pro světlušky začal výlet trochu později než pro jiné oddíly a o to více začal netradične. Ještě jsme ani nedojely na místo ubytování a už tu byla akce „zachránit Méďu“. Abych to upřesnila. Vedoucí se povedlo vjet do špatné odbočky, zapadlou s autem Foxem do sněhu a už tam zůstat. No to víte, na sněhu totiž ty letní pneumatiky nejezdí. Měly jsme velké štěstí, že druhým autem jel bratr Vašek, a tak mne s dětmi našli a vytáhli z půlmetrových závějí. Jinak by tam foxík byl ještě dnes. První akce večera dopadla dobře.
Abychom ale nazapoměly, že je to pořád výprava stejně jsme spaly ve spacákách. První den v sobotu jsme měly naplánovaný výlet na Památné stromy „Popovské Lípy“ a na nedalekou vyhlídku Popovský kříž. Jak jsme záhy zjistily byla to přesně stejná cesta, kde nám začalo večerní dobrodružství. Sněhu bylo všude kolem hodně, ale měly jsme alespoň od lesáků vyjeté koleje, tak se nám šlo dobře, ikdyž pomaleji. Svítilo sluníčko, počasí nám přálo a to dokonce celé dva dny.Kolem druhé hodiny jsme přišli k první Lípě. Holky se na ukazateli dočetly, že tam stojí víc než 600 let. Udělaly jsme si tam krásné fotky. Nedaleko jsme vyšplhaly kousek do kopečka a byly jsme u druhého cíle Popovského kříže. Rozhled byl úžasný. Moc dlouho jsme se nahoře nezdržely, sníh tál a nechtěla jsem, aby se stal nějaký úraz. Naobědvaly jsme se, nechaly jim tam na památku metrového sněhuláka a vyrazily na zpáteční cestu. Ta nám utekla jak nic a ve čtyři hodiny odpoledne jsme byly doma. Rychle svléknout všechno mokré, pověsit topení a šup do plavek. V Aquvaforu Agrikola jsme řádily další dvě hodiny. Holkám se tam moc líbilo, ani se jim nechtělo zpět na ubytovnu. K večeři jsme si udělali špagety a pak rovnou na kutě. Měly jsme toho plné kecky.
V neděli jsme měly naplánovaný menší výlet. Nakonec se ukázalo, že byl o hodně náročnější než ten sobotní. Vyrazily jsme po modré značce na Šlikův Hrádek a dále po žluté na Skautský kříž na turistické trase Jáchymovské peklo. Cesta byla do poloviny celkem dobrá. Vyšlapaná byla sice jen úzká cestička, ale lepší než nic. Nejdříve jsme si myslely, že jsme mohylu již minuly, ale nakonec jsme jí našly a rozhodli jsme se, že cestou zpět se nedáme, že je to do příkrého kopce. No moc jsme si nepomohly. V polovině cesty zpátky se ztratily vyšlapané stopy a cestu jsme si museli prorážet sami. Když jsme konečně našli opět modrou, čekala nás děsivá cesta nahoru. A pořád nahoru. A ještě výš. Musím říct, že i já jsem měla jazyk až na na zemi. Divím se jak to ty moje pindruše zvládly. Byly jsme rádi, že jsme se dobelhaly domů, unavené a promočené. Zahřálo nás teplé kakao, které nám dodalo energii na zabalení věcí. Odjezd domů byl rychlý, děti jsme předaly a z výrazů tváře se všechny těšily do postele :)Co světlušky nachodily?
Kouknětě zde a zde
Více fotek dodáme brzy